Něha19. 12. 2015 - 23. 1. 2016
Jiří Černický, Federico Díaz, Tereza Fišerová a Evžen Šimera, Tomáš Hlavina, Jakub Hošek, Pavel Humhal, Krištof Kintera, Petr Lysáček, Marek Meduna, Petr Nikl, Petr Písařík, Lukáš Rittstein, Tomáš Roubal, Vladimír Skrepl, Filip Turek, Dušan Zahoranský
Impulsem pro závěrečnou výstavu tohoto roku v Hauch Gallery byla myšlenka dát prostor „experimentu“ ve formátu spolupráce se spřátelenou galerií a jejími umělci. Postupně se tento nápad rozvinul v ideu uspořádat výstavu spolu s Nevan Contempo, orientující se na současné umění mladé a střední generace. Po několika společných setkáních byla pro realizaci oslovena autorská dvojice David Böhm a Jiří Franta; tvůrci intervencí do veřejného i galerijního prostoru, které zpravidla zahrnují prvek nadsázky, humoru a emocí.Z popudu dua vyvstal koncept výstavy – představit intuitivní výběr objektů autorů napříč generacemi a uměleckými přístupy způsobem, jenž by narušil naše obvyklé vnímání pozice trojrozměrného díla a něžně manipuloval s jeho matérii. Na první pohled je patrné, že se pro instalační řešení David s Jirkou nechali inspirovat známými mobily amerického umělce Alexandera Caldera (termín „mobil“ poprvé použil pro popis Calderových kinetických soch v roce 1932 Marcel Duchamp). Svůj záměr popisují slovy: „Vánoce někdy působí spíš jako oslava hmoty a od toho se pro nás začal odvíjet celý nápad, jak pracovat s výstavou, jak přistupovat a uchopovat předměty (hmotu) specifickým způsobem a nainstalovat to tak, aby jednotlivé sochy a objekty působily ‚odhmotněně‘ a vytvořily kompozici, která se stále mění a přitom zůstává v rovnováze. Samotná díla a důvody jejich vzniku pro nás nebyly stěžejní. Důležité bylo vytrhnout je z původního kontextu a použít jako závaží, které vyvažuje jiné dílo. Podstatné jsou pro nás emoce, jež výsledná instalace může vyvolat. Divák může například získat pocit, že pozoruje nebeská tělesa. Zároveň je možné charakterizovat jejich pohyb jako přemísťování se v určitém časovém okamžiku o určitý úsek.“V prostoru galerie se tak otáčí několik kovových konstrukcí nesoucích ve vzduchu jednotlivé objekty. Některé jsou nepatrně poháněny motory v pohyb. Jiné jsou mobilní samospádem v návaznosti na pohyb návštěvníků výstavy, podobně jako se Calderovy mobily hýbaly následkem přírodních sil, větru či proudu horkého vzduchu. Při bližším pohledu pozorujeme, že se mezi vyvažujícími se díly objevují neočekávané vazby, například centrální kostra korábu Petra Písaříka (Dva, 2014– 2015), jeho protipólem je tlampač Krištofa Kintery (Lásko, bože, lásko, 2011) vyřvávající lidovou píseň „Lásko, bože, lásko“. Dohromady tak představují nostalgické duo, v němž je možné představovat si nespočet nenaplněných lásek. Jejich společná tíha je však vyvážena dalšími objekty, a tak následováním zavěšených lanek odhalujeme spletitý soubor děl a vztahů. Na jiné konstrukci se setkává pedagog (Vladimír Skrepl) se svým studentem (Evženem Šimerou), a tak bychom mohli pokračovat dále. Přesto, že záměrem výstavy nebylo definovat současné polohy média sochařství, přesněji řečeno objektů, je také pozoruhodnou ukázkou pružnosti této disciplíny.K výstavě připravili David Böhm a Jiří Franta autorskou grafiku v limitované edici.
Monika Doležalová
The impulse for the final exhibition of the year in Hauch Gallery was the idea to give space to an “experiment” in the form of cooperation with a friendly gallery and its artists. Gradually it evolved into the idea to organize an exhibition together with Nevan Contempo, which focuses on contemporary art by young and middle generations. After several joint meetings its realization was entrusted to the artist duo David Böhm and Jiří Franta, makers of interventions in public space and gallery premises, which usually involve an element of exaggeration, humor and emotion.
The initiative of the duo gave rise to the concept of the exhibition – to present intuitively selected objects by artists across generations and across artistic approaches in a way that would undermine our common perception of the position of a three-dimensional work and gently manipulate its matter. At first glance, it is obvious that David and Jiří have been inspired in their solution of the installation by the well-known mobiles by American artist Alexander Calder (the term “mobile” was coined to describe Calder’s kinetic sculptures in 1932 by Marcel Duchamp). They describe their intention by saying, “Christmas sometimes feels more like a celebration of matter, and this gave us the whole idea of how to work with an exhibition, how to approach and grasp objects (matter) in a specific way and install them so that the individual sculptures and objects would seem ‘disembodied’ and form a composition which is constantly changing, but still remains in balance. The actual works and the reasons for their creation were not important to us. The important thing was to take them out of their original context and use them as weights to balance other works. The essential thing for us is the emotions which the final installation can evoke. For example, the viewer can get a sense of observing celestial bodies. It is also possible to characterize the movement of objects as moving at a particular moment in time by a certain segment.”
On the gallery premises there are several suspended metal structures bearing individual objects in the air. Some move slightly, driven by engines. The mobility of the others is caused by the laws of gravity in connection with the movement of visitors to the exhibition, like Calder’s mobiles which moved as a result of the natural forces of wind or a stream of hot air. Upon closer inspection we see that between the works which mutually balance each other there appear unexpected links, such as in the juxtaposition of the central frame of an ark by Petr Písařík (Two, 2014-2015) and the loudspeaker by Krištof Kintera (Love, God, Love, 2011) blasting the folk song “Lásko, bože, lásko”. Together they represent a nostalgic duo in which it is possible to imagine countless unfulfilled loves. Their joint weight is compensated by other objects, and so in following hanging cables we can reveal an intricate set of pieces and relationships. With another structure, a teacher (Vladimír Skrepl) meets his student (Evžen Šimera), and so on. Although the aim of the exhibition was not to define the current position of sculpture, or rather objects, it is also a remarkable example of the flexibility of this discipline.
For the exhibition, David Böhm and Jiří Franta prepared an art print in a limited edition.
foto: Martin Polák
