LANDSCAPE20. 12. 2016 – 12. 2. 2017
Federico Díaz, Daniel Hanzlík, Jiří Matějů, Petr Pastrňák, Gerhard Richter, Hiroshi Sugimoto, Miloš Šejn, Jiří Šigut
Kurátorská spolupráce: Monika ČejkováArchitekt výstavy: Jiří MatějůOtevřeno: St – So, 12 – 18 hodPobřežní 20a, 186 00, Praha 8 – Karlín
Curatorial Collaboration: Monika ČejkováArchitect: Jiří MatějůOpening Hours: Wed – Sat, 12 a.m. – 6:00 p.m.Pobřežní 20a, 186 00, Praha 8 – Karlín
Myšlenka na výstavní projekt „Landscape“ (angl. krajina) vznikla před více než rokem, a to na základě tradičnějšího pojetí tématu krajiny, jež je v historii umění fenoménem hluboce zakořeněným. Vychází z předpokladu, že každý autor se s krajinou v jistých okamžicích své tvorby střetává. Pokouší se ji například věrně zpodobnit, či se pro něj stává spíše procesem a matérií, zachycuje její impresi. Nebo odkazuje k její historické a mytologické povaze a zabývá se krajinou jako pamětí, přičemž mnohdy reaguje na její posvátný rozměr. S krajinou je také manipulováno za účelem vytvoření nové, promyšlené přírody; v neposlední řadě se krajina rovněž stává samotným místem tvorby.
V současné době je krajina rovněž tématem širokých společenských debat u nás i ve světě. Objevuje se zájem o ekologický podtext, diskutuje se například o škodlivosti monokultur a přirozeném rozvoji s odkazem na budoucnost naší planety. Svědčí o tom řada nedávných politických rozhodnutí i angažovanost spolků a veřejných osobností v boji za životní prostředí a proti zásahům do přírody, které vedou až ke klimatickým změnám. V umělecké sféře se vyskytlo mnoho výstavních projektů zabývajících se vztahem umělců a jejich zásahů do životního prostředí. Můžeme tedy mluvit o jakémsi znovuobjevování spojení člověka se zemí a pokusu o záchranu území.
Výstava „Landscape“ v Hauch Gallery prezentuje práce osmi umělců, jejichž díla lze rozdělit do několika podskupin podle způsobu, jakým s tématem krajiny zacházejí jako s jistou událostí a které umělecké médium k tomu využívají. V tomto případě pak forma limituje a z velké části spoluurčuje obsah.
První skupinu bychom mohli nazvat „Snímání krajiny“. Fotografie, technické obrazy (Hiroshiho Sugimota, Čas expozice: č. 310: Japonské moře, Oki, 1987; č. 311: Japonské moře, Oki, 1987; č. 328: Jižní pacifický oceán, Maraenui, 1990; #331: Tasmanovo moře, Ngarupupu, 1990) na této výstavě přebírají roli kdysi tradičního zobrazení krajiny s vědomím toho, že jakákoliv fotografická technika je oproti lidskému oku manipulující a tradiční malovaný obraz v sobě nese symbolický rozměr v podobě představ malíře. Výjimkou předstíraného věrného zpodobnění mohou být fotografie (Jiří Šigut: Keř – Křídlatka I/III a III/III, 25. 6. – 3. 7. 2007) pořízené na dlouhý čas zanecháním v přírodě, kdy se výsledný fotografický snímek stává zaznamenáním vnějšího procesu. Fotografický papír opatřený solemi stříbra se zbavuje vnějšími okolnostmi své citlivé vrstvy a reaguje na autentický otisk přírody – stébel trávy, hlíny, větví křídlatky japonské, atd. včetně přírodního světelného zdroje. Při pokládání fotografických papírů do krajiny autor ulehá na místo spolu s nimi a nechává se obklopovat noční chladnou přírodou. Tyto práce přecházejí do kapitoly „Dialogu s krajinou“, v němž je vyzdvižen prvek fyzického kontaktu – bytí s krajinou prostřednictvím intimní performance. Zachycená tráva na fotografiích a potřeba autora meditovat v přírodě může být vnímána jako pozůstatek pastorální idyly; jde o okamžiky, kdy docházíme k poznání, že určitá místa prozrazují spojitost se starobylými archetypy. Návrat k přírodním a krajinným mýtům, k některým projevům a rituálům může představovat potřebu nalézat v přírodě útěchu (Miloš Šejn: ze série Agara, 15. 7. 2015 004; 13. 7. 2014 001; 15. 7. 2015 002; ze série 120 kreseb Agara, 24. 3. 2016). Tyto umělecké činnosti se přibližují dílům s krajinou, které se objevily koncem 60. let 20. století na pozadí přicházející první globální ekologické krize i krize moderního umění vůbec. Cesta k přírodě se odehrávala v rámci projektů zemního umění – land artu – a akčních aktivit ve volné přírodě.
K pojetí tohoto tématu můžeme nalézt inspiraci také ve východní filosofii, například buddhismu, který je více založený na pozorování okolí a jeho hlubokém poznání, tedy i krajiny. V duchu výstavní části „Obraz krajinářské tradice“ je na plátně vidět zápas s materiálem a pokus o zachycení imprese (Petr Pastrňák: Arunáčala, 2005; Rybník, 2006; Gerhard Richter: Ledovec, 1982). Poslední část „Krajina jako model jazyka“ představuje práce, které projektují určité prostředí, ať už se jedná o městskou nebo volnou krajinu, a to vnitřní nebo vnější, v níž žijeme, a vytvářejí z ní strukturovaný jazyk (Federico Díaz: Excentrická gravitace, 2015; Zázrak, 2015), Daniel Hanzlík: Sedimentace, 2013; Jiří Matějů: Na sklonku léta 1967, 2011; Zenová vlna, 2012). Krajina se zde stává předobrazem, jenž nabývá podoby vizuálního umění například procesem dekonstrukce nebo analýzy fundamentálních fyzikálních zákonů a vlastností na plátně, ve videu nebo reliéfu.
Monika Čejková
Přehled vystavujících autorů:
Federico Díaz (*1971, Praha), žije a pracuje v PrazeDaniel Hanzlík (*1970, Teplice), žije a pracuje střídavě v Praze a v Ústí nad LabemJiří Matějů (*1960, Šternberk), žije a pracuje v PrazePetr Pastrňák (*1962, Frýdek-Místek), žije a pracuje střídavě v Praze a v jižní IndiiGerhard Richter (*1932, Drážďany, Německo), žije a pracuje v Kolíně nad Rýnem, NěmeckoHiroshi Sugimoto (*1948, Tokio, Japonsko), žije a pracuje střídavě v Tokiu a v New Yorku, USAMiloš Šejn (*1947, Jablonec nad Nisou), žije a pracuje střídavě v Praze a v JičíněJiří Šigut (*1969, Ostrava-Vítkovice), žije a pracuje v Ostravě
Kontakt:Hauch GalleryPobřežní 20a186 00 Praha 8 – Karlín
info@hauchgallery.comwww.hauchgallery.comfb.com/hauchgalleryinstagram.com/hauch_gallery
The idea for the exhibition project “Landscape” arose more than a year ago on the basis of a more traditional conception of the topic, a phenomenon deeply rooted in art history. It begins from the assumption that each artist must grapple with landscape at certain moments in the creative process. The artist attempts, for example, to faithfully render the landscape, or the landscape becoming, rather, a material and a process, capturing the impressions of the landscape. Otherwise the artist refers to its historical, mythological character and reviews landscape as memory, during which the artist very often responds to its sacred dimension. Landscape is also manipulated for the purpose of creating a coherent, new kind of nature; last but not least, landscape itself also becomes a location for creativity.
Recently, the landscape is also a topic of broad societal debates, both domestically and globally. Interest appears in the ecological subtext of landscape – for example, the harmfulness of monoculture is discussed, as is natural development with reference to the future of our planet. Many recent political decisions are a testament to this, the engagement of associations, and also public figures fighting for the environment and against climate change. In the artistic sphere, there are many exhibition projects concerned with the relationship of artists and their intervention into the environment. We can, therefore, speak about a sort of rediscovery of the connection between human beings and the planet and an attempt to protect certain areas.
The exhibition called “Landscape” at Hauch Gallery presents the work of eight artists whose pieces can be divided into several subgroups characterized by how they handle the topic of landscape and through which artistic medium, as if it were an event. In such a case the form limits and greatly codetermines the content of the work.
The first group is one we could call “Scanning Landscape”. Photography and technical images (Hiroshiho Sugimota, Time exposed: #310: Sea of Japan, Oki, 1987; #311: Sea of Japan, Oki, 1987; #328: South Pacific Ocean, Maraenui, 1990; #331: Tasman Sea, Ngarupupu, 1990) at this exhibition take on the role of what were once traditional depictions of landscape with the awareness of the fact that any photographic technique is, compared to the human eye, manipulative, and traditionally painted images contain a symbolic dimension in the form of the painter’s notions. The exception to factitious, faithful renditions can be photographs (Jiří Šigut: Shrub – Japanese Knotweed I/III and III/III, 25 June – 3 July 2007) taken over a long period of time of being left in nature where the resultant photograph becomes a record of an exterior process. The photographic paper treated with silver salts, through external circumstances, discards its sensitive layers and responds to the authentic imprint of nature – blades of grass, clay, branches of Japanese knotweed plants, etc., and natural light sources. When placing the photographic papers in the landscape, the artist lies down on the site together with them and allows himself to be surrounded by the cool of the natural world at night. These works transition into the section on “Dialogue with Landscape” in which what is highlighted is the element of physical contact – being with the landscape through an intimate performance. Capturing the grass in photographs and the need of the artist to meditate in nature can be perceived as a throwback to pastoral idylls, the moments when we arrive at the acknowledgment that certain places reveal their connection with ancient archetypes. The return to landscape-related myths about nature, to some of the displays and rituals of natural nations, can represent a need to find consolation in nature (Miloš Šejn: from the series Agara, 15 July 2015 004; 13 July 2014 001; 15 July 2015 002; from the series of 120 drawings Agara, 24 March 2016). To perceive, under the guise of the modern world, the outline of the ancient landscape means to be vividly aware of the persistence of original myths and traditions of various sites. These activities approximate the work with landscape that arrived at the end of the 1960s against the background of the upcoming the first bigger global environmental crisis. The journey to nature played itself out within the framework of projects of land art and action art activities in the wild.
We can also find inspiration for the conception of landscape in Eastern philosophy, for example, in Buddhism, which is more based on observation of the environment and deep knowledge of it, i.e., of landscape as well. In the spirit of the section “Painting in the Landscape Tradition”, one can see on the canvas how the material is wrestled with and the attempt at capturing the impression it makes (Petr Pastrňák: Arunachala, 2005; Fishpond 2006; Gerhard Richter: Iceberg, 1982). The final section, “Landscape as a Model of Language”, presents works that project a certain environment, whether an urban one or a wild one, an exterior or interior, in which we are living and creates a structured language from it (Federico Díaz: Eccentric Gravity, 2015; Miracle 2015), Daniel Hanzlík: Sedimentation, 2013; Jiří Matějů: At the End of Summer 1967, 2011; Zen Wave, 2012). Landscape becomes a prefiguration that takes on the form of visual art, for example, through the process of deconstruction or analysis of the fundamental laws of physics and characteristics of working either on canvas, through relief, or with video.
Exhibiting Artists:
Federico Díaz (born 1971, Prague, Czechoslovakia), lives and works in PragueDaniel Hanzlík (born 1970, Teplice, Czechoslovakia), lives and works between Prague and Ústí nad LabemJiří Matějů (born 1960, Šternberk, Czechoslovakia), lives and works in PraguePetr Pastrňák (born 1962, Frýdek-Místek, Czechoslovakia), lives and works between Prague and south IndiaGerhard Richter (born 1932, Dresden, Germany), lives and works in Cologne, GermanyHiroshi Sugimoto (born 1948, Tokyo, Japan), lives and works between New York, United States of America, and Tokyo, JapanMiloš Šejn (born 1947, Jablonec nad Nisou, Czechoslovakia), lives and works between Jičín and PragueJiří Šigut (born 1969, Ostrava-Vítkovice, Czechoslovkaia), lives and works in Ostrava
